Mgr. Anna Tkáčová

Praha, Akropolis 2022. 232 s. Přeložil Štěpán Zajac.

Juanovi se podařilo osamostatnit se, zpřetrhat rodinná pouta a vymanit se ze života na španělském venkově. Života, v němž se „nic zásadního neděje“. Realizuje svůj sen jít za lepším a vydává se do skotského Edinburghu. Po čase se do rodné obce vrací – na pohřeb svého otce. Jeho jedinou touhou je, co nejdříve se vrátit zpět do dynamického Skotska. Juanova sestra Isabel jej však postaví před skutečnost, která od základu a proti jeho vůli změní jeho plány. Je nucen zůstat v místě, odkud se snažil uniknout, a starat se o nemocnou matku. Nová situace jej přivede k zamyšlení nad životem z nového úhlu pohledu a pomůže mu najít cestu k sobě samému.

Román vytříbeným jazykem a neotřelými metaforami, jak jsme u autora zvyklí z předchozích děl, ozřejmuje generační konflikt, jaký prožívají rodiny po staletí: na jedné straně stojí generace rodičů, jež usilovala o vybudování alespoň skromného rodinného majetku, který by předala svým dětem, a na straně druhé generace jejich dětí s vlastními představami o životě, jež se potřebuje od těchto hodnot vzdálit a hledat si svoje místo ve světě. S plynutím času však dochází ke sblížení obou generací, neboť jejich příslušníci se dokážou na své životy podívat z jiných perspektiv a na základě nových životních zkušeností.

Recenze zde

Praha, Akropolis 2016. 200s. Přel. Štěpán Zajac.

Druhý román španělského autora, v originále La tierra que pisamos.

Nová kniha španělského spisovatele Jesúse Carraska nás zavádí do prostředí fiktivní historie – blíže neurčeného období první poloviny 20. století. Čtenář se ocitne v malebné zahradě venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví svá léta na penzi vysloužilý vysoký důstojník , které nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého a bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti poté, co se v její zahradě objeví tajemný a podle všeho pomatený muž jménem Leva. Paní Holmanová, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene, nezastřelí, ani jej neoznámí úřadům, jakkoliv by takové přímočaré řešení bylo logické, a místo toho začne sledovat a rekonstruovat pohnuté osudy neznámého muže. Příběh se začne prolínat vícero paralelními rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů, lidských i přírodních. Téma, jazyk i okolnosti rozkrývání Levova příběhu i Evina rozčarování nad vlastním životem jsou nakonec mnohem důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově úspěšném debutu . V obou případech se čtenář setkává s literárním útvarem velmi neobvyklým a s osobitým stylem autora vyznačujícím se nespoutanou obrazností i smyslem pro detail. Za knihu byl Jesús Carrasco oceněn Evropskou literární cenou pro rok 2016 (European union prize for Literature).

Recenze zde a zde a také zde.

Kniha nominová na cenu Magnesia Litera 2016 za překladovou knihu

Překlad oceněný tvůrčí odměnou Obce překladatelů

Praha, Akropolis 2015. 188 s. Přel. Štěpán Zajac

Vyprahlá, opuštěná, sluncem rozžhavená pláň a uprostřed ní malý osamělý chlapec zoufale se snažící uniknout smečce pronásledovatelů i vzpomínkám na vlastní minulost. Jedné noci se jeho kroky zkříží s kroky stařičkého pastevce. Osudové setkání promění neúprosnou štvanici v zápas o holý život a o zachování posledních známek lidství v krajině, kterou ovládlo násilí a zmar. Carraskův hutný, svou jednoduchostí téměř archetypální příběh se odehrává v jakémsi bezčasí, v neurčitém, odlidštěném prostoru, jehož předobraz můžeme hledat v drsné oblasti Extremadury, krajiny ležící na pomezí Španělska a Portugalska. Syrové a zároveň zvláštním lyrismem překypující vyprávění je podobenstvím o archetypálním střetu dobra a zla, v němž nakonec lidská důstojnost přece jen zvítězí nad zvůlí a krutostí.

Recenze zde a zde a také zde. 

Praha, Akropolis, 2017. 170 s. Přeložil Jan Machej

Strhující román zavádí čtenáře do hor provincie León na severu Španělska. Bezprostředně po skončení španělské občanské války a po vítězství frankistických vojsk přežívají v horách bojovníci republikánské armády, jimž se včas nepodařilo překročit hranice a dostat se na francouzskou stranu. Ramiro, Juan, Gildo a Ángel se měsíce a roky ukrývají v jeskyni opuštěných dolů, vystaveni nebezpečí pronásledování četníků, bez kontaktu s lidmi, často bez denního světla, vystaveni nepřízni počasí, hladu a nepohodě. Historické okolnosti čteme mezi řádky, román se soustředí na zkoumání hranice, za kterou člověk může zajít při obraně svého vlastního holého života a za níž už přestává být člověkem. Působivost románu, autorova silného debutu, je umocněna autorovým poetickým jazykem, jímž postihuje nejen krásu leonských hor, ale i drsnost života, spíše přežívání, republikánských partyzánů (maquis) v nich. V roce 1987 román zfilmoval španělský režisér Julio Sánchez Valdés.

Recenze zde a zde a zde i zde a také zde a rovněž zde i zde.  

Praha, Akropolis 2018. 160 s. Přeložil Štěpán Zajac, ilustrace Dora Čančíková

Tvůrčí odměna za překlad od Obce překladatelů

Praha, Akropolis 2019. Přeložil Vít Kazmar.

Baskičtí teroristé na sklonku roku 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh ani zdaleka nekončí. Potají navštěvuje rodné městečko, kde s mužem žila a kde byl zavražděn. Je odhodlána zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, sledujeme kaleidoskop, v němž malé městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, vlastenecký fanatismus trhá na kusy celou společnost, vkrádá se do vztahů mezi přáteli, sourozenci i manžely. Bittori se rozhodne vrátit na místo událostí, do městečka a do domu, kde do vraždy žila. Dokáže znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především její sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, jejíž syn Joxe Mari si odpykává doživotní trest za teroristické atentáty. Co obě ženy znepřátelilo? Co v minulosti otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel? Strhující román o vině a odpuštění, o pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, se odehrává v Baskicku minulých let, ale mohl se odehrát kdekoli jinde, kde ideologický fanatismus a zaslepenost, strach a neschopnost se dorozumět a přenést přes názorové neshody páchá zlo, jež poznamenává každičký kout lidské duše a narušuje běžné mezilidské vztahy. Velký humanistický příběh plný živých a opravdových postav.

Recenze zde a zde a také zde i zde.

Praha, Argo 2020-256 s. Přeložila Renáta Sobolevičová

Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.

Recenze zde a zde i zde a také zde.

Praha, Odeon 2009. 268 s. Přel. Marie Jungmannová

U této autorky bychom obtížně hledali tradičně vystavěný příběh, její knihy jsou na první pohled přerušované, osamělé reflexe, vzpomínky, poznámky, náznaky, útržky. Podobnost se stylem francouzské prozaičky Camille Laurens je patrná, ale Španělka je mnohotvárnější a niternější. Pokud je literatura sebereflexe a (auto)terapie, zde to platí dvojnásob: autorce zemřela ve třech letech matka, měla problematický vztah k otci, který se promítl do vztahu k oběma jejím manželům (dnes už přiznává, že autorem starší dcery je Samuel Beckett. Ale to, co vzniká v knihách, nejsou prvoplánové autobiografické příběhy. Jsou to dokonale komponované osobní prožitky psané jednou nádherným básnickým jazykem, podruhé surově a bezohledně hodnotící vlastní minulost: o matce a otci, dětech, přátelích, milencích. Tak trochu „soupis životních traumat“, vše, co se mi stalo a jak jsem to zpracovala… Nuria Amat řeší v každé kapitole svůj vztah k té či oné osobě.

Recenze zde.

Praha, Odeon 2010. 236 s. Přel. Vladimír Medek

Santiago si načerno půjčuje luxusní auta z dílny, kde pracuje, a vydává se za ředitele banky, aby zapůsobil na studentku z aristokratické rodiny. Když se vše prozradí, vztah skončí a Santiago nastupuje do španělských legií. Montse Cambra, čtyřiačtyřicetiletá lékařka, najde zhruba dvacet let starou fotografii. Má utkvělou představu, že je na ní její dávno ztracená životní láska, mladý muž z chudé rodiny, se kterým prožila vášnivý milostný románek. Odjíždí z Barcelony a pokouší se ho najít kdesi v Západní Sahaře. Román se odehrává ve dvou časových a místních rovinách. Část příběhů sahá do 70. let 20. století, část do nedávné současnosti. Místně jsou události situovány střídavě do Barcelony a Afriky. Filmovými střihy zavádí autor čtenáře do jednoho či druhého období, do jednoho či druhého místa. Všechny obrazy propojuje příběh lásky, který začal ve Španělsku jednoho horkého léta a má pomyslnou dohru v saharské poušti o dvě desetiletí později… Západní, dříve Španělská Sahara, byla roku 1979 připojena k Maroku – tato anexe proběhla proti vůli obyvatel, kteří chtěli vytvořit samostatný stát. Někteří uprchli do Alžírska nebo do neobsazené části země, kde dodnes žijí ve stanových táborech. Luis Leante se historických událostí a politiky dotýká v románu nepřímo. Atmosféru saharského Al Ajúnu, katalánské metropole sedmdesátých let nebo utečeneckých táborů v Alžírsku však líčí sugestivně a s citem pro detail a odhrnuje tak závoj mlčení a nezájmu, který přes Západní Saharu hodilo nejen Španělsko, ale celá Evropa.

Recenze zde, na španělské vydání zde.

Tvůrčí odměna za překlad od Obce překladatelů

Praha, Odeon 2010. 171 s. Přel. Marie Jungmannová

Zapomenutý spisovatel píše ve svém domě na pláži paměti. Do poklidného stereotypu přijíždí jeho nestydatá neteř Mariana se svým přítelem fotografem. Přes den se Mariana miluje nebo hádá se svým přítelem, kouří a chodí na procházky, v noci pomáhá strýci s přepisováním pamětí a nahá s ním vede vášnivé debaty v posteli, končící často až se svítáním. Spisovatel pod vlivem Marianiných otázek bilancuje svůj život a čím dál víc se oddává erotickým fantaziím o ní i její matce. Když se obě ženy setkají, má to pro spisovatele fatální důsledky, které mohou vést až k sebevraždě. Intimně laděný román, který byl ve své době šokující, působí dodnes nebývale otevřeně.

Praha, Odeon 2012. 288. Přel. Marie Jungmannová

Spisovatel vsadil na osvědčené téma: Barcelona v půli minulého století pohledem dospívajícího chlapce. Mistrovsky vykreslené prostředí periferní barcelonské čtvrti je také autentickou kulisou milostného příběhu, který patnáctiletý Ringo sleduje. Později se do něj i sám zamíchá, když má doručit dopis, který žena toužebně očekává… Marsé rozehrává škálu poeticko-dětinských legend a představ chlapce, přiživovaných dobrodružnými filmy. Ringo chtěl být klavíristou, vyučil se však zlatníkem, pak musel nechat i řemesla, protože přišel o prst. Putuje po barech a vykřičených domech, líčí zážitky s prostitutkami, defilují před ním další a další postavy. V epilogu, odehrávajícím se po několika letech, se dospělý Ringo se „svými“ postavami znovu setká a jeho příběh z dospívání nabírá jinou dimenzi. Sám autor označil Kaligrafii snů za své nejautobiografičtější dílo.

Recenze zde.

Praha, Dauphin 2022. Přeložila Marie Jungmannová. 221 s.

Proč slavný architekt opouští svůj luxusní život a stává se doplňovačem v supermarketu? Pozná skutečnou lásku? O štěstí a naději přetrvávající navzdory bídě a pohrdání.

Recenze zde.

Praha, Akropolis 2013. 450 s. Přel. Štěpán Zajac

Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

Kniha byla hojně recenzovaná a odkazy na všechny recenze najdete na stránkách nakladatelství Akropolis.

Kniha zařazená do Velkého knižního čtvrtku

Praha, Akropolis 2018. 592 s. Přeložil Štěpán Zajac.

Francie, dvacátá léta předešlého století. Letecká poštovní společnost Latécoère, předchůdkyně dnešní Air France, přijímá do svých řad jen ty nejodvážnější a nejzdatnější piloty. Mezi vybranými jsou i Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry, tři „báječní muži na létajících strojích“, kteří se zapíší do dějin civilního letectví jako průkopníci dosud neprozkoumaných vzdušných tras. Žádná vzdálenost pro ně není dostatečně dlouhá, žádný horský štít dostatečně vysoký. Kromě vášně létat je tu jen odpovědnost a profesní čest doručit dopisy na palubě letounů včas a za každých okolností do rukou adresátů, napříč kontinenty a oceány na stále se zmenšující mapě světa. Když však přistanou a spočinou nohama na pevné zemi, stanou opět tváří v tvář skutečnosti, s jejímiž víry, zvraty a nástrahami bývá mnohem těžší se vyrovnat než s turbulencemi vysoko v mracích. K otevřenému nebi, autorem pečlivě zdokumentovaný román, který v sobě v nepřetržitém toku epizod spojuje dobrodružství a exotiku cestopisu s prvky historického a životopisného románu, vypráví o fascinujících a dnes polozapomenutých objevitelských dobrodružstvích tří nerozlučných přátel, kteří stáli u zrodu civilního letectví, a je současně i literární poctou Antoinovi de Saint-Exupérymu, autorovi nezapomenutelného Malého prince, spisovateli a humanistovi, který – navzdory století nalomenému světovými válkami – dokázal až do své tragické smrti ve vodách Středozemního moře vidět a vnímat život dětskýma očima.

Recenze zde a zde.

Praha, Mladá fronta 2013. 192 s. Přel. Štěpán Zajac

Úplná biografie skromného muže, který se náhle stal jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů planety. Jorge Mario Bergoglio je první jezuita a první Latinoameričan na svatopetrském stolci - a také první papež, který si zvolil jméno František a jehož prvním činem po zvolení byla prosba: Modlete se za mě.

Praha, Volvox Globator 2008. 727 s. Přel. Andrea Fajkusová

Praha, Akropolis 2008. 368 s.

Praha, Argo 2019. 320 s. Přeložila Renáta Sobolevičová

Někdy se musíme ztratit, abychom nalezli sami sebe... Postarší manželé Harold a Mary Rose Grapesovi celý život bydleli v domě na samém konci útesu v San Remo de Mar, na ostrově, ze kterého se nikdy nevzdálili. Znenadání však mají svůj domov vzhledem k nebezpečnému místu zanechat a být přemístěni do domova důchodců. Zoufalý pár, jehož sny před mnoha lety utnulo úmrtí jejich syna, prožívá v domě poslední dny. Manželé jsou si vědomi, že opustit svůj domov by pro ně znamenalo nechat za sebou jediné období, kdy byli v životě šťastní. Netuší, že noc před vyklizením domu se všechno změní, avšak nikoli tak, jak by si kdy dokázali představit. Od své minulosti se musí odpoutat a vydávají se na mimořádnou a dojemnou pouť. Svěží, poutavý a citlivě vyprávěný snový příběh Miquela Reiny je velmi inspirativní a zanechá ve vás silnou naději, že za své sny má smysl bojovat.

Praha, Kontrast 2022. 240 s. Přeložil Jiří Pešek.

Už od konce války se strůjce holocaustu Adolf Eichmann skrývá před spravedlností. Roku 1950 se pod falešným jménem Ricardo Klement usadí v peronistické Argentině, kde požívá ochrany místní vlády i německé komunity. O dva roky později se k němu připojí manželka s dětmi a on začíná žít klidný a diskrétní rodinný život, který v roce 1960 přeruší zajetí izraelskou tajnou službou Mosad.

Román Druhý život Adolfa Eichmanna zachycuje poslední roky svobody jednoho z nejzáhadnějších válečných zločinců v lidské historii, zároveň nabízí zajímavý pohled do míst, kde se jen pár let po válečných hrůzách opět schází válečné oběti i jejich kati. Eichmannův egocentrismus a chladnokrevnost v tomto strhujícím románu, který je poprvé vyprávěn z pohledu takzvaného „architekta holocaustu“, ostře kontrastují s jeho každodenní rodinnou zranitelností.

Ariel Magnus ve svém nejnovějším románu proniká až do nitra této složité historické postavy a jeho závěrečné části odhalí i překvapivě osobní svědectví spojené s touto fascinující postavou z říše zla.