Rozhovory s osobnostmi

Nabízím profesionálně zvládnutá interwiev

Při své práci hispanistky a publicistky jsem měla možnost se setkat s významnými představiteli hispánské kultury, kteří při nejrůznějších příležitostech navštívili Česko, ať už to byl Festival spisovatelů (PWF), slavnostní otevření Institutu Cervantes, knižní veletrh Svět knihy a další kulturní akce. Setkání s výjimečnými lidmi je vždycky obohacující, a proto se prostřednictvím rozhovorů s nimi snažím přiblížit českému publiku jejich neotřelé názory na dnešní svět či literaturu. Rozhovory vycházejí v prestižních českých novinách a časopisech: Salon - kulturní příloha deníku Právo, čtrnáctideník A2, Literární noviny, internetový časopis www.iliteratura.cz a další. Každému rozhovoru předcházela pečlivá příprava v podobě studia díla jednotlivých osobností. Jsem schopna se připravit i na rozhovory s autory, kteří by zajímali vaše čtenáře a jejichž názory byste chtěli na svých stránkách otisknout. Rozhovory mohu vést v češtině nebo španělštině.

Za svoji publicistickou kariéru jsem uskutečnila rozhovory s těmito osobnostmi:

 

Juan Villoro: V Mexiku se psát nedá

Salon, příloha Práva, 24. 11. 2005

Juan Villoro (*1956) je mexický spisovatel, novinář a esejista, jenž píše i literaturu pro děti. Prahu navštívil u příležitosti slavnostního zahájení činnosti Institutu Cervantes v roce 2005. Je to velmi bezprostřední člověk, s nímž od první chvíle máte pocit, že jej znáte odedávna. Spolupracovali jsme spolu i později, když mi dal svolení k přeložení své eseje Leguáni a dinosauři, Latinská Amerika jako Utopie zaostalosti, jejíž překlad vyšel v časopise A2, č. 5/2007. Juan Villoro je autorem, který stále čeká na svého překladatele do češtiny, ačkoli patří mezi nejvýznamější současné mexické spisovatele. V publikovaném rozhovoru jsme se dotkli takových témat jako povstání v Chiapasu v roce 1994, postavení indiánského obyvatelstva, události na náměstí Tlatelolco v roce 1968 a demokratizační proměna mexické společnosti.

 

Lucía Etxebarría: Jedinou vlastí je pro mě španělština

Salon, příloha Práva, 8. 6. 2006 - http://www.iliteratura.cz/Clanek/19415/etxebarria-lucia

Lucía Etxebarría (*1966) je španělská spisovatelka, jejíž dílo bylo přeloženo do dvaceti jazyků, mezi nimiž figuruje i čeština. Český čtenář si tak mohl v překladu Hany Kloubové přečíst její romány Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti (2007) a Beatriz a nebeská těl(es)a (2011). Významná je její esej En brazos de la mujer fetiche (2002, V objetí ženy fetiše) zabývající se ženskou identitou a metodami zobrazování ženy jako sexuálního objektu v dílech různých španělských spisovatelů. Ženská otázka a postavení ženy, její emancipace a její vnitřní svět je ostatně prvořadým tématem většiny autorčiných prozaických i esejistických knih. I o tom jsme spolu hovořily. Lucía Etxebarría je velmi přitažlivá a vzdělaná žena, která svými názory ráda provokuje a tím vybízí k zamyšlení nad ožehavými tématy sexuality i ženského vnitřního universa. Zpovídat ji opravdu nebylo jednoduché.

 

Jorge Semprún: Teorie o střetu civilizací je falešná

A2 č. 27/2006 - http://www.advojka.cz/archiv/2006/27/teorie-o-stretu-civilizaci-je-falesna

Celoživotním tématem španělsko-francouzského spisovatele, esejisty, filmového scenáristy, politika a levicového intelektuála Jorgeho Semprúna (1923-2011) bylo zprostředkování pocitů člověka, který prožil tři roky v koncentračním táboře Buchenwald, kam byl deportován za protifašistickou činnost. Po druhé světové válce se z politických důvodů nemohl vrátit do frankistického Španělska, a proto se usadil ve Francii. Prožitek z lidského ponížení, jemuž byl vystaven v koncentračním táboře, mu bránil v soustředění na psaní, proto své první dílo vydal až ve čtyřiceti letech. V 80. letech, již v době budování španělské demokracie, byl také ministrem kultury ve vládě F. Gonzáleze. Psal španělsky i francouzsky. Český čtenář mohl v češtině číst jeho román Velká cesta v překladu L. Benešové (1967), Psaní nebo život v překladu H. Beguivinové (1997) a Bílá Hora v překladu M. Pognanové (2004). Ačkoli v době našeho rozhovoru bylo autorovi již 83 let, byl velice čilý a velmi zaujatě se vyjadřoval k tomu, zda hovořit o zkušenostech z koncentračního tábora 60 let po válce je ještě aktuální, k tématu baskického separatismu a k módním teoriím o střetu kuttur.

 

José Agustín: Hraniční zeď na našem území je potupa

A2 č. 47/2006 - http://www.advojka.cz/archiv/2006/48/hranicni-zed-na-nasem-uzemi-je-potupa

Mexický spisovatel José Agustín (*1944) vstoupil do literatury v 60. letech 20. století v hnutí nazvaném Onda (Vlna), které se hlásilo k ideám beatniků a hippies. O šedesátých letech jako o době plné nadějí pro celý západní svět jsme také spolu v interwiev hovořili. Mluvili jsme i bohatosti mexické kultury, o mexické kuchyni jako kulturním fenoménu a o kulturním přínosu mexické komunity pro USA. Protože José Agustín žil po určitou dobu v USA, kde přednášel na univerzitě, nemohli jsme se vyhnout ani problematice xenofobních postojů americké společnosti k mexickým přistěhovalcům. Ostatně mistrné porovnání bohatosti mexické kultury a hamburgerové kultury USA přináší i Agustínův vynikající román Ciudades deciertas (1982, Vyprahlá města), shrnující autorovy zkušenosti s pobytem v USA. José Agustín je také autorem mnoha esejistických děl o rockové hudbě a kultuře. Jeho dílo však bohužel do češtiny dosud přeloženo nebylo.

 

Carlos Fuentes: Jsem spisovatel levého středu

A2 č. 24/2007 - http://www.advojka.cz/archiv/2007/24/jsem-spisovatel-leveho-stredu

Setkání s Carlosem Fuentesem (1928-2012), jedním z nejvýznamnějších mexických spisovatelů, myslitelů a esejistů 20. století, patří k mým největším kulturním  zážitkům v životě. Nejenže velmi obdivuji jeho tvorbu, zejména esejistickou, ale nadchl mě i svým osobním kouzlem. Nejprve v Institutu Cervantes na přednášce Territorios de la Mancha, v níž se, gestikuluje přitom energicky rukama, více než hodinu a půl plynule a silným hlasem vyznával fascinovanému publiku ze svého vztahu k románovému žánru. Poté při přednášce ve Vlasteneckém sále Karolina, kde zavzpomínal na svoji návštěvu Prahy, kterou v roce 1968 podnikl s J. Cortázarem a G. Garcíou Márquezem, a na setkání s Milanem Kunderou, z něhož vzniklo celoživotní přátelství založené, mimo jiné, i na společném vnímání románu jako žánru. Nezapomenutelným zážitkem bylo i samotné interwiev. V žádném případě se nevyznačovalo přezíravým postojem celosvětově uznávané hvězdy k roztřesené neznámé publicistce, jak by se možná dalo očekávat. Carlos Fuentes odpovídal trpělivě na všechny otázky a ani jednou nedal najevo rozmrzení z toho, že na podobně laděné dotazy novinářů odpovídal již nejméně stokrát, jak vyšlo posléze najevo v různých českých periodikách: všichni tazatelé, jimž poskytl během své návštěvy rozhovor, jsme se snažili být originální a všichni jsme se jej, kromě jiného, ptali na jeho kritický postoj k politice USA. Spolu jsme hovořili ještě o jeho tehdejším vidění vývoje Mexika a Latinské Ameriky a také o kultuře Chicanů v USA. Carlos Fuentes se ve svém prozaickém díle nikdy nebál experimentovat a vystavovat se případné kritice, proto jsou jeho prózy velmi různorodé a možná i nevyrovnané. Vedle vynikajících románů napsal i díla sporná, jež možná upadnou v zapomnění. Leitmotivem jeho proazického díla je Mexiko, respektive Latinská Amerika a její kulturní identita. Jako esejista však byl brilantním autorem, jeho myšlenkové zkratky nenechávají čtenáře v klidu a nutí jej k zamyšlení, i když ne vždy k souhlasu. Nedílnou součástí jeho esejí je humor a jemná ironie. Psal eseje na společenská, kulturní a literární témata. Do češtiny byl přeložen jen zlomek Fuentesova rozsáhlého díla, ale o ta nejdůležitější český čtenář nebyl ochuzen. Mohl si přečíst významné romány Nejprůzračnější kraj v překladu E. Hodouška (1966), Smrt Artemia Cruze v překladu H. Posseltové (1966), Diana, aneb osamělá lovkyně v překladu M. Hulešové (2001), Starý gringo v překladu V. Medka (/2005), Orlí křeslo v překladu J. Zamorové (2009). Je s podivem, že se našly peníze na překlad obskurního románu Vlad (2014, přel. A. Charvátová), když tolik závažnějších Fuentesových děl zůstalo nepřeloženo. Velký zájem vzbudil překlad rozsáhlé Fuentesovy esejistické knihy o kulturní identitě Španělska a Iberoameriky Pohřbené zrcadlo (2004), jež je doporučována jako povinná četba na fakultách humanistického zaměření nejen českých, ale i slovenských univerzit. Po Carlosi Fuentesovi je pojmenovaná knihovna pražského Institutu Cervantes: www.praga.cervantes.es/cz/

 

 

Luis Sepúlveda: Celým etnikům hrozí vyhynutí

A2 č. 21/2008 - http://www.advojka.cz/archiv/2008/21/celym-etnikum-hrozi-vyhynuti

Na rozhovor s chilským spisovatelem, novinářem a ekologickým aktivistou Luisem Sepúlvedou (*1949) jsem se velmi těšila, protože mám ráda způsob, jakým píše, a sdílím s ním mnoho z jeho politických a ekologických postojů. Měl přijet ze španělského Gijónu, kde s rodinou žije, na knižní veletrh Svět knihy - http://www.svetknihy.cz/cz/menu/. Ze závažných důvodů nepřijel, tak jsme spolu vedli rozhovor korespondenčně. Vyměnili jsme si několik meilů, v nichž jsme zavzpomínali na dobu plnou naděje na uskutečnění utopie - nové spravedlivé a demokratické společnosti v Chile na počátku 70. let minulého století. Pokus o její uskutečnění byl zmařen krvavým pučem v září roku 1973. Jako mnoho jiných, i Luis Sepúlveda musel zemi před hrozbou vězení opustit a dlouho žil v exilu. Z té doby plné optimismu zůstala už jen kultura spojená s obdobím před pučem, například v podobě krásných písní písničkáře Víctora Jary. V meilech jsme si oba připomněli Jarovu píseň-báseň Te recuerdo, Amanda (Vzpomínám na Tebe, Amando). S Luisem Sepúlvedou jsem vedla rozhovor o této době, o vyprázdněné společnosti USA, o kácení jihoamerických pralesů a budoucnosti domorodých jihoamerických kultur. Luise Sepúlvedu mohli čeští čtenáři poznat z překladů několika jeho knih: Stařec, který četl milostné romány v překladu A. Charvátové (2000), Deník sentimentálního zabijáka v překladu Z. Talířové (/2002), Sbohem, pampo v překladu A. Charvátové (2003), Patagonský expres v překladu J. Mattuše (/2004), O rackovi a kočce, která ho naučila létat v překladu Z. Hofbauerové (2006) a Stín někdejšího času v překladu J. Novotné (2010), román, v němž se nostalgicky a s ironií vyrovnává se svým idealismem, s nímž se zapojil do hnutí na podporu vlády S. Allendeho.

 

Juan Gelman: Poezie je kapitalismu nepřátelská

A2 č. 50/2008 - http://www.iliteratura.cz/Clanek/23577/gelman-juan-2-

Argentinský básník Juan Gelman (1930-2014) byl potomkem židovských ukrajinských přištěhovalců. Dokonce část poezie napsal v jazyce svých předků, tedy v sefardštině či jazyce ladino, jak je nazýván jazyk židů Pyrenejského poloostrova, kteří se rozptýlili po světě po roce 1492, kdy byli vyhnáni ze Španělska. Jedním z témat jeho poezie byl exil, kam se musel uchýlit v době vojenské diktatury a žil v něm v letech 1975-1983. V nepřítomnosti byl diktaturou odsouzen k trestu smrti. Jeho dvě děti byly za diktatury uneseny a patří mezi tisíce zmizelých obětí, o jejichž místě posledního odpočinku se nepodařilo zjistit nic bližšího. Juan Gelman se pouze dozvěděl, že jeho snacha porodila ve vězení holčičku. Po skončení diktatury po ní pátral a zjistil, že ji postihl osud tisíců dětí politických vězňů, které se narodily ve vězení: byly dány k adopci. Svoji vnučku vypátral po dvaceti letech hledání v jedné adoptivní rodině v Urugayi. O tom všem jsme hovořili v interwiev v Institutu Cervantes, který Juan Gelman navštívil. Hovořili jsme i o významu poezie v dnešní době a Juan Gelman prohlásil: Poezie je kapitalismu nepřítelem, protože nepřispívá k tvorbě oficiálního bohatství. Juan Gelman psal i texty k hudbě tanga, takže jsme spolu mluvili i o tangu, exilu a o tom, jak se u něj sváří (či snáší) role novináře a básníka. Rozmlouvat s Juanem Gelmanem bylo zároveň potěšením a noční můrou, které se děsí každý novinář, protože básník odpovídal téměř jednoslovně. Vyskytli se i novináři, kteří interwiev s argentinským básníkem vzdali, o to víc mě těší, že mně se rozhovor podařilo dokončit. Na Juana Gelmana vzpomínám velmi ráda a zpráva o jeho smrti mne velmi zasáhla.

 

Junot Díaz: Svět sám o sobě je velkou záhadou

Literární noviny č. 18/2011 - http://www.pwf.cz/archivy/texty/rozhovory/svet-sam-o-sobe-je-velkou-zahadou_8477.html

Když jsem si přečetla román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (2009, překlad B. Punge Puchalská) amerického spisovatele dominikánského původu Junota Díaze (*1968) a později se dozvěděla, že přijede na pražský Festival spisovatelů (PWF), bylo rozhodnuto: věděla jsem, že s ním chci udělat rozhovor. Jeho románem jsem totiž byla nadšená, neboť otázky kulturní identity mě vždycky zajímaly a problematika hledání sebedefinice, otázky vykořenění a nalézání ukotvení v nové kultuře se zátěží minulého kulturního prostředí byly v knize vystiženy naprosto dokonale. Není divu. Hlavní hrdina románu Oskar Wajd neprožívá nic jiného, než samotný autor, Dominikánec, který v dětském věku odešel z Dominikánské republiky do USA a od té doby se tam snaží sžít s novou kulturou. Navenek se mu to daří: je učitelem tvůrčího psaní a uznávaným spisovatelem s osobitým jazykem daným jeho dvojkulturností, jazykem, pro který se vžil pojem spanglish - angličtina poznamenaná španělských lexikem a španělskými obraty. V jeho nitru však vězí nejistota a zvláštní citlivost k jevům, které by mnoho jiných nechaly bez povšimnutí: role ženství při hledání nové kulturní identity, otázky machismu. Jakousi nejistotu či pokoru jsem vycítila z téměř dvouhodinového rozhovoru, který jsem spolu vedli. Mluvili jsme i o otázkách fungování diktatur, o tom, jak se cítí, když je přirovnáván ke Garcíu Márquezovi, o tvůrčím psaní, o hispanoamerické identitě a karibské svébytnosti, jež není definována jazykem, protože téměř na každém z ostrovů Karibského moře se mluví jiným jazykem, ale obyvatelé této oblasti mají přitom mnoho společného. V češtině můžeme číst i další Díazovu knihu v překladu B. Punge Puchalské, povídky s názvem A v tu chvíli je po lásce (2014).

 

Juan Goytisolo: Zítřek před sebou nevidíme

Literární noviny č. 23/2012 - http://www.iliteratura.cz/Clanek/30295/goytisolo-juan-in-ltn

Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů španělského jazyka je beze sporu Juan Goytisolo (1931-2017). Začínal jako autor sociálních románů, později se s tímto způsobem psaní rozešel, rozešel se i s celou španělskou kulturou, odešel do Maroka a konvertoval k islámu. Ve všech svých prozaických i novinářských pracích zdůrazňuje, že španělská kultura v sobě obsahuje dědictví tří kultur - křesťanské, islámské a židovské -, ale postupně nabyl dojmu, že španělská intelektuální elita tuto skutečnost málo zdůrazňuje. Zlom v autorově životě a tvorbě v podobě rozchodu s tradičním katolickým Španělskem nastává v roce 1966, kdy vydává román Señas de identidad (Znamení totožnosti). Přestože španělská kulturní veřejnost se ke svému krajanovi, jenž každým svým dílem posouvá španělský jazyk k netušeným hranicím, staví poněkud rezervovaně a často jej označuje za kontroverzního spisovatele, bylo mu v roce 2014 uděleno nejvyšší možné vyznamenání na poli hispánského písemnictví: Cervantesova cena. Na Festivalu spisovatelů - http://www.pwf.cz/index.php?lang=1 - jsme mluvili o rozporuplném ekonomickém rozvoji kdysi chudé Andalusie, o mudéjaru v literatuře, o postoji Španělska k problematice Západní Sahary, o tom, zda se Španělsko, které má vlastní zkušenost s islámem na svém území, může stát prostředníkem ve sdělování této zkušenosti ostatním zemím Evropy, které ji nikdy neměly. Na přímé otázky ohledně islámu však Juan Goytisolo odpovídal vyhýbavě nebo vůbec ne. Soukromě jej podezírám, že jeho radikální rozchod s křesťanstvím a konverze k islámu je pouze jakousi pózou a vnitřně je s křesťanstvím stále spjat. Soudím tak například z esejistické knížečky Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje (č. 2005 v překladu J. Kasla). Česky vyšly ještě tyto knihy: Cirkus v překladu L. Prokopové (1959), Níjarské úhory v překladu J. Forbelského (1960), Svátky v překladu V. Cibuly (1962) a Spodina v překladu V. Landovského (1963). Jde o romány z autorovy rané tvorby, pozdější, literárně mnohem závažnější dílo zůstalo zatím bez povšimnutí českých překladatelů.

 

Antonio G. Iturbe: Malé světélko v temnotě barbarství

Literární noviny č. 40/2013 - http://www.akropolis.info/obsah/1445/Literarni-noviny-40-2013

Španělský spisovatel, novinář a kulturní publicista Antonio Iturbe (*1967) přijel mezi české čtenáře u příležitosti českého vydání románu Osvětimská knihovnice v překladu Štěpána Zajace. Vydání knihy se zhostilo nakladatelství Akropolis, které se také zasloužilo o pozvání spisovatele. Román měl mezi českými čtenáři velký ohlas, o čemž svědčí živé diskuse na internetu. Předobrazem hlavní hrdinky, čtrnáctiletého děvčete Dity, je dnes dvaaosmdesátiletá paní Dita Krausová, která prožila dětství v rodinném bloku koncentračního tábora Osvětim. Její skutečný příběh inspiroval Antonia Iturbeho k napsání románu o významu knih a čtení pro zachování lidské důstojnosti v nelidských podmínkách. Rozhovor jsme spolu vedli korespondenčně, ještě předtím, než spisovatel zavítal do Prahy. Mluvili jsme o tom, kudy vede dělicí čára mezi vlastenectvím a šovinismem, o studiu podkladů při psaní zmíněného románu, o literární ceně Troa, kterou byl román ve Španělsku oceněn, o tom, jak je téma holocaustu vnímáno ve Španělsku. Když totiž román vyšel ve Španělsku, dlouho se držel na předních místech žebříčku nejčtenějších a nejprodávanějších knih.

 

Álvaro Enrigue: Tvorba jako sdílená samota

www.iliteratura.cz/Clanek/34849/enrigue-alvaro

 

Mexický spisovatel, esejista a literární kritik (*1969) žijící a tvořící v New Yorku navštívil Prahu, aby v Institutu Cervantes pokřtil české vydání své knihy Podchlazení v překladu Michala Brabce, jakýsi román v povídkách, jenž velmi humornou formou reflektuje pocity lidí žijících mezi dvěma kulturami. Přivítal mě v pronajatém apartmánu na Malé Straně ve sportovním - právě se vrátil z ranního běhání. Ihned okomentoval paradoxy, které mu připravila pražská realita: běhal po náplavce kolem Vltavy, když mu ve sluchátkách zazněla z nějaké stanice hudba Smetanovy stejnojmenné symfonické básně. Ve velmi bezprostřední atmosféře, jakou snad umějí vykouzlit jen mexičtí autoři, jsme spolu mluvili o minulosti a současnosti španělské a hispanoamerické literatury, o chicanské literatuře a o úskalích spisovatelského života. Dotkli jsme se literatury Zlatého věku španělského písemnictví, neboť Álvaro Enrigue je jejím velkým obdivovatelem a jeho oblíbeným autorem té doby je Francisco Quevedo. V rozhovoru jsme se nemohli vyhnout srovnání způsobu života v Mexiku a USA. Dlužno podotknout, že v češtině již hodně dlouho nevyšlo dílo, které by bylo tak "hispanoamerické" jako Podchlazení. Velmi zajímavá je také Enrigueho esejistická kniha Valiente clase media (Krásná střední třída) přinášející neotřelý pohled na mexickou literární identitu. Svého překladatele však dosud nenašla.

Rosa Montero: Proč psát?

http://www.iliteratura.cz/Clanek/37121/montero-rosa

Měsíc autorského čtení, který pravidelně pořádá nakladatelství Větrné mlýny, byl letos zaměřen na současné španělské autory. Mezi pozvanými byla i španělská novinářka a spisovatelka Rosa Montero (*1951). Jsem velkou obdivovatelkou jejího díla, a tak jsem se za ní vypravila do Brna, abych se jí zeptala na věci související zejména s její novinářskou činností. Ve velmi vstřícné a uvolněné atmosféře jsme spolu rozmlouvaly o problematice literárních žánrů, o feminismu a postavení žen ve společnosti, o společenské angažovanosti a odpovědnosti spisovatele k literárnímu dílu. Rosa Montero se také přiznala, že by ráda viděla do češtiny přeložený svůj poslední román La Carne (Tělo), který se právě v době našeho rozhovoru ve španělském nakladatelství Alfaguara chystal k vydání. Jde o příběh šedesátileté ženy zamýšlející se nad svým životem, jenž nastoluje existenciální otázky. Přestože jsme hovořily o vážných věcech, u rozhovoru jsem se i nasmály, protože Rosa Montero se ukázala jako velmi vtipná a pohotová žena.

 

Juan Gabriel Vásquez: Román jako prostředek zviditelnění neviditelného

http://www.iliteratura.cz/Clanek/38113/vasquez-juan-gabriel

Na počátku dubna 2017 přjel do Prahy jeden z nejvýznamnějších současných hispanoamerických autorů, kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez, aby zde osobně představil překlad svého nového románu Reputace (překlad Anežka Charvátová, vydala Paseka). Rozvážný člověk vážící slova, než je vyřkne, klidný, inteligentní, hovořící nádhernou měkkou a srozumitelnou španělštinou. Setkání s ním bude patřit k těm, na která se jen tak nezapomíná. Podobný pocit zanechal i v posluchačích Institutu Cervantes. Rozmlouvali jsme spolu o jeho spisovatelských začátcích, nebylo možné se vyhnout tématu kolumbijské literatury a Garcíu Márquezovi, ale mluvili jsme i o novém čtení magického realismu, vztahu spisovatele k politické moci a svobodě spisovatele, o strachu a jak mu čelit, o současné politické situaci v Kolumbii, ale i o Celestině a Lazarillovi z Tormesu, o malých a velkých dějinách.

 

 

Rychlý kontakt


Mgr. Anna Tkáčová
+420 776 756 650
Kontaktujte mě: +420 776 756 650